V kamenech pro štěstí zahozených

Výběr z básní z let 1989 – 1993

PETR ČERNÝ

  

Jehla v oku

Bodla jsi mi jehlu
doprostřed oka
ani jsem mrknout nestačil.

Jediná jehla
uprostřed oka

V oku jehly
černá nit
kterou chceš zašít
moje bílá místa
někde v mozku

Chceš ze mě
trosku mít

Když se chceš napít

V bledě modrém závěsu
křivky lehký opar

Ustrašené dřevo
v krbu se choulí

V podlaze čtverce
láska na podpal

na nohou pletivo
žádoucně loudí

když se chceš napít.           

Letní klid

Na palubní desce
Tvojí dlaně
vlhký klid

kdosi ukousl
roh zrcadla
v tom šeru

na rtech
přilepen
jen písek
letní sníh

mrazivé zvuky
pouští do éteru …

V očích

Kouř kouše okenice
průsvitné hranice

a ještě dřív než stačí
zastudit
slzy umrznou

poupata v očích
skládám si z dlaždic
z nalitých sklenic
chtěl bych líh políbit

a na okamžik zhasnout
v očích rozsvítit.

Zkamenělina

Přes dnešní noc jsi zkrásněla
od jejího světla do mne
vyhaslou pochodeň jak uhel
máš v očích

Stěny kolem nás
v tu chvíli mizely
přemýšlím o čase
v blátivé noci.

Jsi zkamenělina.
Ještě dítě proti stáří vrcholů.
V kornoutu času
naše historie mizí.

Příští léto už nebudeme spolu,
v závratích zítřků
pak budeme si cizí,
v pokušení všech symbolů.

Odraz z hladiny moře

A útes mlčel šedivou tmou.
Byla jasnější než paprsek světla.

Pod maskou odrazu
z hladiny moře
viděl jsem sebe

v blíže neurčeném čase

Ve světě klamů
Přítomnost nebyla
a Minulost s Budoucností
v jeden tvar se slila.

A Čas mě minul
s pravdou svou
Spravedlnost v rukou svíral a dusil

a zbraně vzlétly z kalných vod
a záblesk vln byl tvých vlasů tok

proč tesat vrásky do bezbranných soch

vždyť v opojení
je sochou to uvnitř našich duší

spánek jen hrou
na život myšlenek
v něm události příští
duše tuší

sen byl mi odrazem z hladiny moře
moře zapomnění …

Usínáš v krajině

Krajina v oparu
v šedivém zatmění
tmavne
a boří se,
usínáš v nadšení.

V kamenech pro štěstí zahozených

V opuštěné noci
jsem Tě objímal
a měl jsem přitom pocit
že trochu bloudím

Nemohu najít
ten správný obřad

Tak se topím v slzách
a už chápu
proč láska má tak blízko
k nenávisti

Tak se topím ve štěstí
kolem uschlých květin
lidských selhání
co už je nikdo nevymění
jako ta naše objetí.

V kamenech
pro štěstí zahozených
hledáme pravdu.

Skládáme přísahu
všem vyšším řádům
tolikrát zatracení.

Tápeme rukama
Po mokré trávě mezi suchem
Bloudíme očima
po uschlých slzách obličeje
Hledáme zoufale
upadlé lístky všech těch květin
Čekáme na deště
když každý si je přeje

Toužíme se dotknout
někdy i sami sebe.

Po kamenných stavbách kráčí

Vítr zasténal
a salvy roztrpčení
v paprscích chladných hvězd
a dlouhých prostorách
snad ani nevěří,
že se dá také omládnout.

V beznadějném snu
vidíš ospalou snědou zášť
významných svědectví
a zvláštních barev
namíchaných
z pokažených lidských životů.

Po kamenných stavbách kráčí démon
má černý plášť
a s křehkým úsměvem
osvíceným nevinností stavitelů
chtěl by projít hradní branou.

Kolem hlavy
sviští střely ozářených
a lidská šílenství noci.

Zářivé a smutné

Z jasu pouličního osvětlení
řez postavil kužele
zářivé a smutné

a já je míjel
s napětím
a vírou,
že se ve štěstí promění.

Vůbec nikdo tam nebyl
z kroků do tmy šel strach
a já se bál
když zastavil můj spěch

a svět se točil
vzduch voněl tmou
s ní květiny hrály si tu noc

já se díval
jak stromy blednou v mých očích

v ten čas

stál jsem tam
uprostřed nebe
znamení prohry daly mi slzy
v kuželu světla
tak zářivé a smutné.

Květiny a kříže

Vidím jen
květiny a kříže

kroky vedou k oltáři

a bílé šaty
se po zemi plazí

hlína padá
všichni jsou dojati

nevěsta pláče

rakev těžkne
zlým svědomím

barvy se mění
nejsou vůbec barevný
a lidé se mění
jsou stále stejní

Obejmi v dešti

Právě teď
nebe je tak jasně modré
a já Ti šeptám,

že bude pršet
a těším se na pocit vítězství
z těch slov
až se to stane …

Červená voda

Lehce oddychuje.
Jak na zem padlé listí
beze slov jazyk znesvětí
ve větru žal vzduchem čistí
předstírané dojetí.

Čisté je její tělo
bez vody
když zůstala nevypita

Úsměvu
odpoví násilí v rozlitých slzách
v krvi jak víně
pravda až na dně

bez ostychu
beze snu
cár šatů nepolíben
bez strachu
v červené vodě když spí …

A házíš knihy do ohně

O mrtvých jen dobře.
Zrůdy už neublíží.
Tak vydechni
když kukačka ti krátí čas

Ty ji nechceš slyšet
a házíš knihy do ohně

přitom nemyslíš
na zmařené životy
písařů a slov

kazili si oči
nad tmavými řádky
umírali vyčerpáním

o mrtvých jen dobře
co kdyby ještě
mohli ublížit.

Siluety na stěnách

Rostou
stíny na stěnách
dveře se do tmy otvírají
a v nich
divné siluety
se zářícíma očima
celé černé
na zádech bílý kříž
obličeje překryté šátky

a ruce vrásčité
jak kdyby žily tři sta let
vlastně jsou už mrtvé
možná o tom ani nevědí
sápou se po mně

není kam utéct
sám před sebou
oni mají dost síly
a já jen
strach?

Zahradní

V zahradě
kde jedna květina
vedle druhé
tvoří symboly
kráčíme mezi
těmi záhony
a naše prsty ukazují
k nebi.

Ostré mraky
překryly nám slunce
a škaredě se smějí
teď i ty kytky
nejsou už takové
tvoří jen obrazce.

My ležíme
v té mokré trávě
a bojíme se toho
co bude …

Útočníci

Stěny jsou k sobě stále blíž
v uších je ticho,
ale je ho tolik
až vytváří hluk

a hlasy se smějí
rozšklebené obličeje
potichu
a přitom nahlas

ruce už nevydržím
mít natažené
a z nebe se na mě řítí
samí útočníci

fialový déšť
a ztuhlá krev
jak rosol

vidím ji
když zavřu oči

ty stěny jsou tak blízko
a já se mezi ně vejít nemohu

a tak jen čekám a křičím
do zvuků
kde mě není vůbec slyšet.